Překlad básně Krkavec (The Raven - E. A. Poe)

Krkavec (The Raven)
E. A. Poe
Překlad: Martin Koláček

Jednou v smutku o půlnoci oddán skoro spánku moci
oddaloval jsem jej čtením starých svazků v světle svic.
Když mi hlava na stůl padla, zaslechl jsem zvuk klepadla,
které čísi ruka zvedla, zaklepala jako nic.
Kdo mě to v mém smutku ruší? Nezvládám chvění pranic.
Cítím úzkost víc a víc.

Má paměť se rozpomíná, prosincová noc to temná
a za okny mrtvé stromy rmut nosily do světnic.
Jenom spánek bolest zmírní, toužil jsem po zapomnění
na Lenoru, jež tu není a nebude nikdy víc.
Na zářnou to ženu, pro niž andělů lká na tisíc,
jejíž nespatřím už líc.

Cosi neblahého k tomu zavanulo k mému domu,
závěsy se rozhýbaly, co skrývaly okenic.
Do mysli se vkradly běsy, opakoval proto jsem si:
„Snad pocestný, jen osoba v mrazu nocleh hledajíc,
mdlého ducha, chce se říci, v zimě nocleh nemajíc.
Jen pocestný to, nic víc.“

Rozum zas se ujal vlády, rázem jsem si věděl rady.
„Pane,“ říkám, „nebo paní, vyrážím už já vám vstříc.
Omlouvám se za čekání, za dlouhé na prahu stání,
podlehl jsem chvíli spaní a musím vám také říct,
vaše lehké zaklepání…“ Otevírám dveře… nic.
Nikdo tam, jen tma, nic víc.

Dlouze ze zápraží zírám, děsivá mě vize sžírá,
děs a drama málokdo kdy odvážil se nahlas říct.
Dokonalé ticho vládne vzduchem předzahrady prázdné
a v tom tichu děsivý sten „Lenora“ zazní mi vstříc.
To můj hlas jak ze sna říká své „Lenoro“, šeptem sic.
Můj hlas šeptem a nic víc.

Zpět se vrátím ode dveří, duše má se dáví, hoří,
náhle slyším zaklepání, však šelestí nyní víc.
„Záhada to objasněna,“ směji se, ach to je změna,
byly to cesmíny listy, co se dotkly okenic.
Ze zahrad cesmíny listy vítr vhnal do okenic.
Byl to vítr a nic víc.

Západku z okna odstraním, když s přískoky a natřásáním
krkavec mi vkráčí dovnitř, starý, černý, statný princ.
Dřív, než okno zavřít stačím, vyletět nad dveře ráčí,
na bustu Pallas si sedne spokojeně jako nic.
Starý sir nad dveřmi sedí, sličné Pallas cloní líc.
Sedí, zkoumá a nic víc.

Když jsem svědkem toho jevu, neubráním se úsměvu,
hrůzný krákal, pán ze světa vodníků a klekánic.
„Stáří již tě zmáhá trochu, zbabělec však nejsi, hochu,
jiní by už zlé znamení zabili u okenic.
Sděl mi, jak tvůj pán tě zove, pán podsvětí bez hranic.“
Krkavec řka: „Nikdy víc.“

Přemítat můj strach mi káže, co tím pták myslel, třebaže
ta odpověď smyslu měla jako křičet na měsíc.
Jako každý jiný viděl krkavců jsem já svůj příděl,
žádnou však bestii lítou takto hanby neznajíc.
Krkavce, co bez skrupulí bohyni by clonil líc,
navíc jménem „Nikdy víc.“

Zdá se, že jen „nikdy víc“ zná, však výslovnost čistá, jasná,
jako by dal celou duši do každého „nikdy víc“.
V krkavcových očích zračí nepřipoutanost se ptačí,
až mu se závistí v hlase odvážím se nahlas říct:
„Jako všichni opustíš mě a odletíš slunci vstříc.“
Na to řekne: „Nikdy víc.“

Ač krkavec dvě slova dí, vždy se trefí odpovědí,
přestože vím velmi dobře, jakých má zvíře hranic.
Jistě rychle jeho pána dohnala za ranou rána,
život plný povodní, požárů, morů, úplavic,
až ta duše rozdrásaná skončila opakujíc:
„Nikdy, nikdy, nikdy víc!“

Však v konečném smyslu věcí nic není náhodou přeci.
S novým zájmem přitáhnu si od stolu jednu z lavic.
O pilíř opřu se zády, ponořím se do záhady
jako zvířat zaříkávač, jako detektiv novic.
Rozjímám a dedukuji, co že mi to přišel říct
krkavec svým „nikdy víc“.

Moje mysl přehlcena úvahami na to téma,
však má ústa neokrášlí žádným zvukem vzduch z mých plic.
Prsty tesám do lavice, kam skápl mi vosk ze svíce,
poničím tím čalounění, na němž světlo lampy, svic,
dopadá tam, kde s Lenorou chvil jsme měli na tisíc,
kam nesedne nikdy víc.

Serafovy krůčky blaze zacapkají na podlaze,
vzduch tu ztěžkne jeho vůní ze vzácných kadidelnic.
„Konec běd! Pán Bůh tě seslal, lektvar po tobě mi poslal,
lektvar proti žalu, lektvar zapomnění bez hranic.
Mým přáním je zapomenout na Lenory milou líc.“
Pták zakráká: „Nikdy víc.“

„Zlý zobáku, zrádné zvíře, smrtí strašnou zajdi v díře,
neřekneš-li hned po pravdě mojí duši hledajíc,
neřekneš-li mojí duši, co v hrůze jen sotva tuší,
jak je život po životě bez času a bez hranic.
Spatřím jednou Boží nebe, poletí má duše vstříc?“
Krkavec dí: „Nikdy víc.“

„Mrchožroute rmutných duší, soudit tě mi nepřísluší,
z tartaru přiletěls, čerte, přesto pravdu měl bys říct.
Co stesk, bolest v téhle slotě přinese nám po životě?
Uspěje nahoře v nebi duše blízké hledajíc?
Je tam v nebi pro mě místo, kde spatřím Lenory líc?“
Krkavec dí: „Nikdy víc.“

Mrchožroute, nosiči běd, do tartaru táhni nazpět,
odtáhni z života mého, čisté Pallas opusť líc!
Nenech ani pírka tady na vzpomínku lži a zrady,
kterou tvoje duše černá tvrdila mi z plných plic.
Odtáhni z života mého, nenech tu po sobě nic!
Pták zakráká: „Nikdy víc!“

Krkavec jak socha z mědi, snad že spí, bez hnutí sedí,
černý bloud na bílé bustě hyzdí, běs, bohyně líc.
Je to čert, co v masce ptačí vysmívá se těm, kdo pláčí,
výsměch jeho vysílá stín, co umoří světlo svic.
A má duše z toho stínu, co postrádá již hranic,
nezvedne se nikdy víc.